Když jsem si těsně před Vánoci přišel do redakce pro hru, zaujal mě titul žánru pro mě zcela nezvyklého, a přesto od dob Maxe Paynea ostře sledovaného – akce se silným příběhem a lehkými příměsemi adventury. Ominous Horizons mi byly naším drahým šéfredaktorem Mondym popsány jako „křesťanská akce“. Když mi o ní začal vyprávět víc, byl jsem téměř rozhodnut, že si ji musím zkusit. Zmínce o broucích skarabech, kteří jej odradili od dalšího hraní, jsem nevěnoval pražádnou pozornost. Ale měl jsem litovat…

Hlavním hrdinou Ominous Horizons je paladin, bojovník za víru, v našem případě tedy skutečně křesťanskou. Už na začátku jistě slavné kariéry dostane úkol nezměrného významu. Ač ještě dlouho nečeká, že by byl vyslán takříkajíc „do terénu“ šířit tu správnou víru, nehoda tiskaře Guttenberga, kterému je ukraden prvotisk Bible, ho donutí projít nebezpečenstvími, na které by si mnohý protřelý rek ani netroufl. Hlavní hrdina tak prochází alespoň krátkým a rychlým výcvikem a vydává se do hlubin podzemí čelit zrůdám z jiných světů a vrátit Guttenbergovi jeho cenné spisy, za jejichž ukradení nese vinu sám Satan. V rámci jejich vyrvání temným silám zla se podívá do cizích dimenzí, kde na něj však jen velmi zřídka čeká přátelská tvář. Jejich obyvatelé jsou nepoměrně častěji v srdci zlí, podlí, nečestní a nesportovní. A mají rádi krev.

První kroky hrou Ominous Horizons vás asi přesvědčí, že je to něco, co byste měli nejlépe s velkým výskokem a hurónským pokřikem vhodit ve stylu nesmrtelného Michaela Jordana do nejbližšího kontejneru: jako dementi pobíháte přihlouple zpracovaným městem od kněze k tiskaři a připadáte si spíše jako trapný poslíček než budoucí hrdina. Ani dvouminutový trénink vás asi bůhvíjak nepřesvědčí o kvalitách OH. Když se pak přidá zákys z nepozornosti (jako tomu bylo v mém případě, kdy jsem jaksi přehlédl klíčové dveře do podzemí a bloudil jsem městem asi půl hodiny), máte chuť hru nejen vyhodit, ale s furiantským gestem ji narvat šéfům N´Lightning Entertainment kamsi do hlubin trávicí trubice. Ovšem – stejně jako já – budete po vstupu do prvního z cizích světů nuceni malinko poopravit svůj radikální názor.

Teď trochu poničím tradiční klišé recenze a povím vám nejprve o záporech hry. Klady si necháme na konec, ostatně nikam jinam už je ani vtlačit nemůžeme. Takže: grafické zpracování Ominous Horizons je hluboko, hluboko pod průměrem. Postavy jsou tvořeny z mála polygonů a animace některých příšer připomínají spíše potácení tříletého nedochůdčete po žebříku. Autorům zřejmě také jen málo říká sousloví „bohatá na textury“, protože taková tato hra rozhodně není. Světlou výjimkou jsou vnitřnosti pyramidy ala Egypt a jedna palácová lokace, ovšem to je jen kapka v moři.

O variabilitě zbraní si může hra jen nechat zdát. Všehovšudy máte zbraně tři (ano, to si nevymýšlím!), jednu základní, která vypadá jako meč a chová se jako kuše, navíc má neomezené náboje, pak kuši, do které můžete najít čtyři různé druhy šípů, a konečně meč. Žádný zázrak, řekli byste, a tak tomu skutečně je. Můžete připočítat ještě celkem pouhých deset druhů monster, proti kterým svá smrtící udělátka použijete (toto číslo je přejaté z oficiálních materiálů, osobně jsem zrůdy nepočítal… :o)) a máme tu klasický příklad hry, která se brzy zvrhne ve stereotypní pobíjení. Naštěstí design levelů není na tak příšerné úrovni (levelu? :o)), a tak se vám možná s trochou sebeobětování podaří hru dohrát bez většího vroubku na zdravém rozumu.

Úrovně jsou krátké a je jich málo. A ke všemu jsou rozděleny do směšně malých celků, mezi kterými se leckdy potřebujete pohybovat, přičemž hra neustále i na gigahertzovém Athlonu nahrává a nahrává a ruší tak veškerou atmosféru. Obzvláště ve městě na začátku je to dost pruda, ale ani později se otravnému pohledu na nápis Loading nevyhnete.

Ale už zase k těm kladům. Ano, i Ominous Horizons nějaké mají. Už jsem zmiňoval design úrovní. Ne že by to byl nějaký velký zázrak a s takovým Return to Castle Wolfenstein nebo snad No One Lives Forever se OH nemohou měřit ani v nejmenším. Přesto vás příjemně překvapí takové věci jako větrná chodba (je třeba se chytře schovávat do přístěnků a mezer mezi kameny, aby vás čas od času vanoucí vítr, kterému se nelze postavit, nesmetl zase dolů), pasti ve stylu Indiana Jonese nebo příšery vyskakující zpoza rohu či zezadu (kde se tam vzaly, to už je věc jiná…). Architektura cizích světů je leckdy poměrně zajímavá a jednou jsem se dokonce přistihl, že koukám na budovu s obdivem. Rychle mě to sice přešlo, když jsem vešel dovnitř, ale to už je vedlejší. Horší byly zážitky se zmiňovanými brouky, kterých se člověk lekne, štítí a v podstatě jim nelze utéct. Když vás ještě k tomu zezadu obtěžuje dotěrná živá socha, máte co dělat, abyste si nepustili do trenclí.

Dalším kladem je ozvučení. Opět musím přibrzdit nadšené optimisty: klad ještě neznamená zázrak a ani hudba v OH není příkladem, kterým by se měli všichni vývojáři okamžitě inspirovat. Ale přesto – největší díl na tom, že jsem se skutečně bál, když na mě v egyptské hrobce vyskočili divocí a přerostlí skarabové a začali mě kousat zezadu, má právě hudba a zvukové efekty.

Blíží se nám závěr, jehož strukturu ani pozici v recenzi nijak měnit nebudu, a bylo by tedy záhodno zrekapitulovat zápory a klady Ominous Horizons a dospět ke konečnému verdiktu. Na jednu stranu mají Ominous Horizons poněkud přihlouplý příběh, málo zbraní, úrovní, nepřátel a po grafické stránce se sotva mohou měřit s rok starými hrami. Na stranu druhou nepostrádají slušnou míru atmosféry, kterou zajišťuje především podařená hudba a zvukové efekty, a design úrovní se dá v mezích možností považovat za kvalitní, byť ne nijak zvlášť výjimečný. Procento, které jsem nakonec udělil, by tak mohlo připadat někomu až příliš přísné, což je způsobeno obecným přehodnocováním, které postihlo všechny české herní časopisy a bude trvat ještě dlouho, než se z něj vyhrabeme. Takže zkuste pochopit, že 44 procent ještě neznamená nic hrozného a že i mírně podprůměrná hra vás může na pár hodin docela slušně zabavit. Ominous Horizons takové – i přes všechny výhrady k počátečnímu procházení městem – bezesporu jsou.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí